Jak (ne)dělat rozhovory I.

Rozhovor je novinářská disciplína, která je na první pohled děsná sranda (a skutečně může být), reálně ale hrozí, že stačí jediný špatný krok a ztrapníte se (jen) u zpovídané osobnosti (v tom lepším případě) na několik dní dopředu.

Co je třeba:

Rešerše – jo, jasně, třeba pan Šíp ve své talkshow údajně sází právě na to, že si o svých hostech předem nic nezjišťuje a všechno pak rozehrává a dozvídá se přímo před diváky. Věřte mi. Pokud nejste pan Šíp a nemáte pořad v televizi, tahle taktika není to pravé ořechové. Ono začít rozhovor naivní otázkou: „A co vy vlastně děláte?“, to je cesta k rychlému konci.

Vykopávací otázka – jak jsem psala výše, první otázka je (no nepovídej, Veroniko!) skutečně ta nejdůležitější. Pokud tuhle zvoráte, nezachrání to druhá, třetí ani padesátá. První otázka je prostě jako ten první dojem, který na někoho neznámého uděláte. Zároveň jí určíte tempo celého rozhovoru. A jeho téma. Důležitý! – sebeponižující přiznání z praxe vždycky zabere, proto jedno přidám:

těsně po skončení přímého přenosu České Miss jsem kdysi dávno dělala rozhovor s módní návrhářkou Blankou Matragi. Jo, byl to takovej ten rychlej mikrorozhovor, kdy potřebujete několik vět do článku, který vyjde za pár hodin, proto většinou nemáte čas na bůhvíjakou přípravu. Ten jsem neměla a bohužel jsem neměla ani zapnutej mozek. Proto jsem se paní Matragi zeptala na první věc, která se mi v tu chvíli prostě urodila v hlavě:“Dobrý večer, paní Matragi, jak se tady dnes cítíte, mezi tolika mladými a krásnými slečnami?“. Paní Matragi se zadívala kamsi za mě a potom beze slova odešla. Proto dneska můžu s jistotou říct: první otázka – fakt důležitý!

Něco podobného se mi stalo na tom samém pódiu po skončení přímého přenosu cen Anděl s panem Michalem Horáčkem. Nějak jsem nebyla schopná správně formulovat otázku. Podle něj. A proto ještě než náš rozhovor skutečně začal, pan Horáček opakoval: „Zeptejte se ještě jednou.“ Zeptala jsem se. „Ne. Jinak.“ Zkusila jsem to jinak. „Ani takhle ne. Zeptejte se ještě jinak.“ Tak… takhle? „Dobrý pokus, ale ne, pokuste se tu otázku formulovat jasněji.“ Byly to minuty rudého zpoceného snažení, na které budu vzpomínat do konce života. A ano, jestli vás to zajímá, nakonec mi skutečně odpověděl (v tu chvíli jsem samozřejmě ani náhodou nevnímala co, hlavně že něco říká) no a všechno dobře dopadlo.

Poslouchat a reagovat – nejhorší, co se vám může stát, je to, že nebudete poslouchat. Sázet jednu otázku za druhou bez ladu a skladu jak mrkev, to prostě nefunguje. A nebaví to respondenta ani čtenáře. A nemůže to bavit ani vás. Mě třeba nejvíc baví, když se v rámci rozhovoru s někým můžu pohádat. Takhle jsem se třeba „pohádala“ s Aňou Geislerovou. Odevzdala jsem v redakci rozhovor a naše editorka říká:“Ta ti to tam slušně natřela. Ale tys jí to teda taky slušně dávala, fakt boj.“ Jeden z nejzajímavějších rozhovorů, co jsem dělala. A nenudila se Aňa, já a doufám, že ani čtenáři. Ne, když jsem vypnula diktafon, nezačala mi Aňa ubližovat ničím kovovým a rezavým, normálně jsme se slušně rozloučily a šly každá svou cestou. Ale bylo to sakra fajn!

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů.