Fotograf celebrit Jiří Schott: Pohřby jsou v první řadě společenská událost

Jak jsi se k focení celebrit dostal?

Už nějakou dobu jsem fotil v agentuře Mediafax, byla to taková všeobecná tisková agentura. Byl jsem tam externě a fotil jsem politiku i společnost. Takže v jeden den jsem třeba fotil tiskovou konferenci na Hradě a večer křest alba nějakého zpěváka. V té době jsem se také dostal k většině kontaktů, co dnes mám.

V té době jsme se poznali i my dva, ne?

My jsme se poznali později, zrovna dnes jsem nad tím přemýšlel. Poznali jsme se o pár let později, když jsem potřeboval nějakou stálejší práci a začal jsem pracovat v jiné, nejmenované tiskové agentuře. Ty jsi tou dobou začínala pracovat pro Hermina press. Bude to těch sedm, osm let, co uvádíš na blogu.

Máme společné známé! Tak pojďme k věci. Které typy celebrit, obecně, ti lezou na nervy?

Celebrity, obecně, mají určité negativní vlastnosti, které nám vadí. A tím „nám“ myslím fotografy i novináře. Jsou celebrity, které jsou špičkami ve svém oboru. Geniální herci, herečky, modelky. Pro diváka jsou to sympaťáci a myslíme si to i my, kdo s nimi pracujeme, to je bez debaty. To je ta věc řemesla. Ale když takový člověk potom přijde na oficiální akce, jak tomu říkáme, jako křty, premiéry, večírky, tak „dělá Zagorku“. Schovává se, nechce se fotit… Tak tohle mě nebaví. Postrádá to pro mě smysl, já jsem si s nimi nepřišel hrát na honěnou. Potom se někde schovávat a dělat fotky, které ve finále stojí za nic, to mi přijde zbytečné a hloupé. Kdyby se takový člověk v klidu postavil a nechal se oficiálně vyfotit, ušetří tak čas i nervy nás všech. Je to naše práce. Tak to mi vadí. A vidíš to, na začátku jsem říkal, že tohle dělají lidé, kteří něco umí. A paradoxně se takhle často chovají i ty celebrity, které nikdy nic nedokázaly a které nic neumí. Vezmi si Karla Gotta, ten se nikdy neschová, naopak, asi by ho snad i mrzelo, kdyby ho nikdo nepřišel vyfotit. Jemu ten zájem dělá dobře a vždycky novinářům vyjde vstříc.

A co tedy Karel Gott? Jak na něj nahlížíš?

Osobnost. Jak jsme se bavili výše. Jak paní Bohdalová, tak Karel, to jsou největší profíci. Ty musíš souhlasit. Trochu mě, samozřejmě, trápí ta jeho současná zdravotní situace. A děsí mě to. Nechci ani mluvit dál. Pro nás v branži by to asi bylo utrpení, co by se dělo. On měl ty zdravotní problémy, už pár let, ale je na něm očividný ten tah na bránu. Prožil si v showbyznysu své, ale on se strašně rád vrací. Má prostě to pódium rád. A díky tomu tady ještě je. Ty zprávy jsou zneklidňující. Mám na něj jednu vzpomínku, je to pár let. Bylo nám řečeno, že na akci na Žižkovskou věž přijde osoba, která se nesmí fotit. Samozřejmě, že z toho bylo velké „haló“ a nakonec se přišlo na to, že má dojet pan Gott. Sjel jsem dolů a on dole bavil hosty, fotil se s nimi… takže jsem dělal, že o ničem nevím a fotil ho. Pan Gott usměrnil ochranku a zeptal se: „Mladý muži, co potřebujete?“. Řekl jsem mu, o co jde, a on mi ochotně zapózoval. Myslím, že jsem byl tenkrát jediný, kdo měl z toho večírku fotky. Karel je úžasný a v podstatě se stačí držet zásad slušného vychování, takže „dobrý den“, „prosím“ a „děkuju“. Ono ho to posiluje, ten zájem publika.

Máš nějaký nekalý záměr, když jdeš na večírek? Jdeš tam s tím, že někomu vyfotíš kalhotky?

To je dobrá otázka. Jsou fotografové, kteří ty kalhotky fotí. Já jdu na událost a mým úkolem je ji nafotit tak, jak proběhla. To je základní úkol. Nafotím ty lidi a to, co tam dělali. A upřímně řečeno, když tam ten člověk na tiskové konferenci sedí s nohama od sebe, nebo je evidentně opilý, a já to vidím, no tak to vyfotím. Nebudu dělat, že to nevidím. Ale že bych to lovil a naháněl, tak to ne.

Myslím, že to je první myšlenka lidí, kteří na to povolání koukají z dálky. Že tam jdete, abyste nafotili kalhotky.

No jasně. Ale doba se změnila. Záleží na přání klienta. Základem je nafotit událost takovou, jaká je. Když je něco navíc, je to dobře. Já to nikdy nelámal přes koleno, od toho jsou tady jiní, a to si myslím, že není dobrá cesta.

Jak se z etického hlediska díváš na focení pohřbů?

Můj táta je klasický komunální fotograf, fotil v sedmdesátých letech. A co se tehdy fotilo? On nebyl umělec, on byl řemeslník, takže dokumentoval svatby, křtiny, plesy a pohřby.

Já to chápu, je to společenská událost.

Přesně tak, řekla jsi to přesně. Proto mi to nikdy nepřišlo divné, naopak, přijde mi divné, že tím někdo opovrhuje. Tím narážím i na nějakou psychologii dnešní doby, kdy si všichni myslí, že jsou nesmrtelní. Máme chytré telefony, létáme do vesmíru, ale ono to nic neznamená, stejně nakonec umřeme a bude konec. A ty jsi to řekla hezky, pohřeb je společenská událost se vším, co k tomu patří. Že se tam někteří moji kolegové chovají jako hyeny, to je věc druhá. Tátův kolega říkal: „Co lidi doma dělají, když v televizi nic nedávají? Koukají se na staré fotky, jak se celá rodina sešla!“ To jsem trochu odbočil, ale chci říct, že u veřejně známých osobností už mi to nepřijde divné vůbec. Lidé je znají z televize, z divadla, jsou to vlastně už také jejich členové rodiny a mají k nim nějaký osobní vztah. Je logické, že se s nimi chtějí rozloučit. Občas nám potom vyčítají, že jsme hyeny. Když se dodržují nějaká pravidla slušného chování, tak ne. A ty na to narážíš dobře, vlastně celý tento rok to byl jeden pohřeb za druhým. Odešlo hrozně moc lidí, kteří i mě budou chybět. Jeden z nich byl třeba Dan Nekonečný a já jsem upřímně plakal – to byl přece takovej normální milej blázen!

Jsi s některými celebritami kamarád?

Jo. Za ty roky poznáš spoustu lidí a víš to sama. Občas jsi na natáčení, někde se čeká, na večírku se s někým zapovídáš… Někdy je čas poznat ty lidi i jinak, než za páskou. Ale jde o mladší ročníky, k Jiřince na kafe vážně nechodím. Jsou to zpěváci z divadel, lidé, kteří se motají kolem rockové scény a podobně. Občas mě sami kontaktují, jestli bych jim nenafotil vlastní fotky. Prostě práce jako každá jiná.

Dostal jsi se s někým do konfliktu?

Byly nějaké konflikty, to ano. S někým se prostě nejde domluvit.

Tak já nevím, jestli můžeš mluvit třeba o panu Víznerovi. (viz. k dohledání zde)

Já věděl, že se na to zeptáš, ty potvoro jedna! Já nevím, jestli má smysl říkat, že to bylo nedopatření. Každopádně ten, kdo tvrdí, že ne…

Stalo se to.

No jasně. Je to pět let? Chceš to rozebírat?

To je asi zbytečné, ne? Všechno už bylo řečeno. Jen by mě zajímalo, jestli jsi ho od té doby potkal a jak to probíhalo.

Od té doby jsem ho potkal jednou, maximálně dvakrát. Bylo to asi rok nebo dva po tom incidentu a nevím, jestli to pojmenovat jako profesionální chování, ale dělali jsme, jakože nic. Což je fajn. Vyfotil jsem ho a šel svou cestou. Ale je pravda, že když jsem dopředu věděl, že na tom večírku má být, tak jsem tam nešel. Proč zbytečně vyhledávat konflikt.

Ty osobně proti němu asi nic nemáš, ne?

Vůbec. Je to starší pán a vážím si ho. Dělal jsem jen svoji práci a nebyla to moje vina. Dnes to považuji za uzavřenou záležitost. Bylo to spíš celé nešťastné.

Jak to myslíš?

Když mě někdo na té „šmírovačce“ dnes odhalí, tak se to snažím domluvit a ukecat. Jsem za ty roky trochu zkušenější . Třeba paní Jiřinka.

Paní Bohdalová?

Ona je větší extrovert a bere život jinak, než pan Vízner.

Chodí častěji do společnosti.

Přesně. A upřímně řečeno, já ji obdivuji, v jejím věku si držet takovou kondici. To je neuvěřitelné, ona pořád hraje a pořád točí. Nedávno jsme byli s manželkou na jejím představení v divadle. Vzpomínám si třeba na jednu akci, kdy jsme na ni čekali s kolegou, já venku a on v autě. Tehdy měla zlomenou nohu, bylo to před Vánocemi. Vyfotili jsme ji, takže úkol byl splněn, ale potom si mě zavolal její řidič. „Paní Jiřinka chce s vámi mluvit.“ Říkala, že by mi ráda zapózovala a že to nemáme lehké. Zůstal jsem na ni zírat asi minutu. Byla moc milá. Jak říkám, ona to bere trochu jinak. Celé je to jenom o úhlu pohledu.

Volají občas celebrity samy od sebe, že chtějí něco nafotit?

Většinou volají, protože mají samy nějakou akci, třeba křest videoklipu, a prostě ta média potřebují. Ale že by chtěly tajně nafotit – co vím z doslechu, tak se to stalo, ale ne mě. Spíš to funguje obráceně, že mám své lidi, kteří mi řeknou, kam se s foťákem postavit.

Jak bys tedy obecně zhodnotil ten zdejší showbyznysový rybníček?

Tak to bys asi měla vědět sama, ne? Je to asi stejné, jako všude jinde. Vždycky je někdo, kdo někoho potřebuje, tak zatne zuby a baví se s ním. Občas vznikají i velká přátelství, jako jsi ty a Vláďa Sysel. Je to taková velká rodina, kterou třeba nemusíš mít rád, můžeš ji nenávidět, ale zvykneš si na ni, a někdy tě i mile potěší nebo dojme. Snažíme se, doufám, držet si dobrou atmosféru, ostatně, kdo by se chtěl v práci věčně hádat a strkat se. V zásadě totiž jde o pár lidí, kteří se denně potkávají na place. Dokonce si občas mezi focením zajdeme na oběd a uděláme si to hezký.

 

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů.