Autorizace: Proč to mají novináři těžké

Předem nutno zmínit, že autorizace není povinná a v případě dejme tomu rozhovorů s politickými představiteli, je dokonce ze zřejmých důvodů nežádoucí. Pokud však děláme například rozhovor s vědcem nebo na toto téma píšeme článek, je autorizace celkem podstatná věc – může totiž zamezit nepřesnostem, nedorozuměním nebo nesmyslům, které si novinář špatně vyložil. Proti tomu žádná a zní to fér.

Pokud však děláte rozhovor se známou osobností nebo o ní píšete článek, je autorizace spíše věcí etiky, zvyklosti v tom konkrétním médiu, přátelství nebo dobré vůle. Ano, jistě, pokud jde o závažné téma, u kterého by hrozily faktické nepřesnosti, jde o autorizaci nutnou pro zamezení zmatení čtenáře.

Já (protože jsem hodná holka) jsem nicméně byla zvyklá dělat autorizace v každém případě, a to i tehdy, pokud se v rozhovoru probírala témata jako ňadra, domácí mazlíčci nebo zdobení vánočního stromečku. A občas se daná celebrita s autorizací prala s takovou vervou, jakoby v rozhovoru oduševněle vyprávěla o vývoji léku na rakovinu.

To mě přivádí k následujícím typům lidí, kteří články a rozhovory autorizují:

1) Víš co? Napiš si tam co chceš, já ti věřím. Nemusíš mi to ani posílat. Jenom tam zmiň ten termín toho našeho koncertního turné, jo? Tak. Máme hotovo a jde se na panáka! Cajk.

2) Ti, kteří se nenamáhají odpovědět na email. Ne den, dva, týden, měsíc. Neodpoví prostě nikdy a nepošlou ani žádnou zpětnou vazbu, když rozhovor vyjde. Maj to prostě na háku. Ok!

3) Případ číslo dva, který je ale naprosto a úplně v šoku z toho, že po měsíci čekání došla v redakci šéfovi, grafikům, editorce, korektorce a redaktorce samotné trpělivost, no a ten rozhovor šel prostě ven. Do hysterického telefonátu potom takové osobě vysvětlujete, že existuje něco jako uzávěrka, autorizace není povinná, a že text měla v emailu zaslaný měsíc, nehledě na prosebné SMS zprávy, které vytrvale ignorovala. Ach jo!

4) Kreativec. Taková osobnost, která sice poslušně pošle autorizovaný rozhovor v termínu, ale když ho otevřete, leknutím spadnete pod stůl. Jako kdyby Victor Hugo poslal nakladateli Bídníky a vrátila se mu Pohádka o červené Karkulce. Dokonale přepsáno včetně vašich vlastních otázek, obvykle na úplně jiné téma, prošpikování reklamou a PR odkazy, no a v tom horším případě i s hrubkami.

5) V tom úplně nejhorším případě vám autorizace od typu číslo 4 přijde napsaná CAPSLOCKEM. Nevím, zda si to osobnosti uvědomují, ale redaktor potom musí celý rozhovor ručně znovu přepsat do fontu pro běžné smrtelníky, kteří nestudovali vysokou školu života. Jo, trvá to asi tak dlouho, jako promítání všech filmů Harryho Pottera za sebou.

6) A perlička na závěr. Jednou mi autorizaci rozhovoru osobnost přinesla ručně napsanou tužkou ve školním sešitku. Protože neuměla s počítačem.

7) A poslední perlička na závěr. Byl také rozhovor, který jsem ze stejného důvodu jako v případě šest autorizovala ve tři ráno po telefonu a já i zmíněná osobnost jsme u toho doslova potili krev.

8) Kolega měl podobnou historku. Rozhovor autorizoval ve tři ráno na benzínce za Prahou.

Tak. Pořád si myslíte, že pracovat s celebritami je děsná sranda?

Jo. Vlastně je.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů.